„To dítě pořád pláče. Nemůžu se od něj vzdálit ani na krok, protože hned dostane záchvat pláče.“
Je to období, kterému se říká také separační úzkost.
Co to vlastně je?
Zjednodušeně se dá popsat jako strach. Strach dítěte, že ho maminka opustila a ono zůstalo samo. A tak
dítě pláče. Pláče, když vidí maminku odcházet, pláče, když ji nevidí, pláče, když je maminka na záchodě, pláče
když se probudí a rodiče nejsou poblíž. Chce být neustále s námi a kolem nás. Pro mnoho maminek je toto
období náročné, typicky ho popisují bez okolků slovy: „chodíme spolu na záchod“. Dítě prožívá tak silný strach,
že je prostě jednodušší jít na toaletu společně :)
Někteří tvrdí, že separační úzkost neexistuje. Ať už je to jejich převzatým přesvědčením o údajné
všudypřítomné manipulaci dětí (hlavně novorozenců), nebo jen neochotou podívat se na to malé
bezbranné děťátko bez posuzování, faktem je, že separační úzkost je přirozenou součástí vývoje.
Separační úzkost se objevuje mezi 6.–9. měsícem. V období, kdy si dítě začíná uvědomovat svou
samostatnost a oddělení od maminky, které bylo dosud jediným stavem, který „znalo“. Dítě v takto nízkém
věku, kdy mu stále dozrává mozek, ještě mnoho věcí nechápe a začne prožívat tento pro některé
iracionální strach. Jak mozek dozrává, dítě začíná chápat, že když maminka odejde z místnosti, nezmizela
navždy. Tehdy začíná mít pocit, že něco není v pořádku, že ji ztratilo.
Dítě se jen trochu egoisticky bojí samo o sebe, ale takoví jsme vlastně všichni. A tak na sebe upozorní
hlasitým křikem a pláčem: „Halóóó, tady jsem, vrať se!“ Chvíli (poměrně dlouhou chvíli) trvá, než si na tento
stav „zvykne“, respektive než jeho mozek bude natolik zralý, aby dokázalo chvíli fungovat i bez maminky
nablízku.
Z vývojového hlediska je to období, kdy si dítě začíná uvědomovat, že věci a lidé existují i tehdy, když je
už fyzicky nevidí. Je to pro něj obrovská změna. A tak se jen ujišťuje, že tam jste. Křičí, snaží se za vámi
dostat, aby mělo jistotu, že jste stále poblíž.
Separační úzkost je zdravý stav. Signalizuje, že dítě má k mamince silný vztah. Často tak silný, že ho ještě
posiluje společně strávený čas na záchodě nebo v koupelně. Některé tyto momenty bychom si možná
raději odpustili, ale s nadsázkou se dá říct, že i tohle k rodičovství patří.
Dobrá zpráva je, že toto období časem opravdu odejde. Úplně stejně, jako přišlo. Ta méně příjemná je, že se ještě
pravděpodobně vrátí. Může se vracet ve více vlnách až přibližně do 18. měsíce,
samozřejmě podle dítěte. Někdy se separační úzkost objevuje i později, ale už nebývá
tak intenzivní jako v době, kdy bylo dítě ještě úplně malinké.
Co tedy s tímto obdobím dělat a jak se z něj úplně nezbláznit?
Snažme se s dítětem komunikovat.
Snažme se mít dítě nablízku tak, aby nás vidělo. Může si kolem nás hrát, může sedět někde poblíž.
Zkusme se ale vyhnout odcházení ve chvíli, kdy to dítě nevidí. Mohlo by ho to ještě více vyděsit. Zkusme
mu vždy říct, že se potřebujeme vzdálit a něco udělat.
V takto nízkém věku to dítě s velkou pravděpodobností nepochopí, pomůže mu to však postupně
pochopit, že když se rodič loučí, potřebuje odejít, ale zase se vrátí.
Vytvořme dítěti vztah i s další osobou.
Ať už je to tatínek (to by mělo být úplnou samozřejmostí), chůva, opatrovatelka, babička, sestřenice
nebo kdokoliv blízký. Stabilní člověk, který se kolem dítěte pravidelně pohybuje, i když jsme třeba jen
v kuchyni, pomůže vytvořit podmínky, díky kterým budeme moct odejít z bytu i v období, kdy
dítě nemůže jít s námi (například když chceme jít na rande).
Nošení a důležitost vzájemného kontaktu.
Nošení je skvělý způsob, jak mít dítě u sebe a zároveň mít prostor dělat věci v domácnosti, které nepočkají.
Ať už vaříme, uklízíme nebo jen chceme mít dítě blízko sebe, můžeme využít nosítko.
Stejně tak některé děti nemají rády kočárek, protože rodiče v něm v danou chvíli nevidí. V takové chvíli je vhodné
využít nosítko i na procházkách nebo výletech.
Nošení navíc kromě pomoci při zvládání separační úzkosti podporuje kontakt s rodičem, který je důležitý
pro budování vzájemného vztahu s dítětem.
Ať už separační úzkost zvládáte jakoukoliv metodou, pamatujte, že je to přirozený stav, který
časem odezní. Zkusme děti od sebe neodhánět. Jejich nezávislost vzniká ze vzájemné blízkosti
a tu jako rodiče chceme podporovat stejně jako zdravý emoční vývoj dětí. Více se o něm dozvíte u
našich kamarádů na Instagramu nebo na stránce elipredeti.sk/blog